„Je toho moc! Nestíhám. A ještě k tomu mám zase mluvit před lidmi. No fuj.“
Žaludek se sevře už jen při té představě. Až na to dojde, sevře se i hrdlo a sotva vydám hlásek. Čas se ale nebezpečně krátí. Už tu prezentaci fakt musím začít připravovat, nebo se trapasu nevyhnu. Vůbec se mi do ní ale nechci. Nevím, jak začít ani jak pokračovat.
Připadá vám ta samomluva povědomá?
Možná, že si říkáte něco trochu jiného. Příčina může být stejná. Jmenuje se STRACH.
Vidět ho není, ale o jeho přítomnosti víme až přespříliš dobře. Mučí naše útroby, mění náš hlas a nedovolí nám dělat to, co bychom chtěli. Jak se hnu, zakopnu o balvan, co mi hodí pod nohy, nebo žuchnu do pečlivě nastražené pasti.
Mnoho let jsem s ním vedla tichý souboj. Tvářila jsem se, že ho jako nevidím, že tu není, přemáhala ho vůlí, vysvětlovala si, že to jsou jen mé nesmyslné představy, že se doopravdy nic neděje. Marně. Vyhrával víc a víc.
Až mě to přestalo bavit a změnila jsem strategii. S bojem byl konec. Od té doby jsme parťáci.
Abyste nemuseli tápat, lopotit se a mořit jako já, popsala jsem svůj přístup v e-booku, který si můžete zcela volně stáhnout a používat.
Vzhůru na svobodu!